2. kapitola- Porada
Po hodině jsem Ronaldovi, Jackovi, Samantě a Amélii všechno řekla. ,,Merik Jankinson Bohemic? Ten napsal knihu "V dračí kůži", nebo se pletu?" Zeptala se rozrušeně Samanta, naše hlavní knihomolka. ,,Jo, tu knihu doma taky máme. Máme všechny jeho knihy o dracích," Odpověděla jsem jí. ,,Jen nechápu, proč je naše rodina posedlá drakama." Dodala jsem ještě. ,,Naše zas hydama." Řekl Ronald, jako by se tím mělo všechno vyřešit. ,,Naše grifinama." Řekla Amélie, stejným tónem jako Ronald. ,,Naše zase jednorožcema s pegasíma křídlama." Řekla Samanta, stejně jako Ronald a Amélie. ,,No, a naše rodina je celá poblázněná do fénixů. No a co?" Řekl Jack který to neřekl jinak než ostatní. ,,Já nevím... Příjde mi to divný..." Odpověděla jsem jim. Najednou jsem slyšela mužský hlas. ,,Do lavic!!!" To byl náš učitel na literaturu, celej poblázněnej do fantasy. Vždycky jsme museli číst nějaký pitomý článek o vílách, elfech, skřetech, příšerách a takových potvorách.
Při konci hodiny nám zadal podivný domácí úkol. ,,Zítra si přinesete knížku buď o dracích, nebo grifech, nebo o jiných bájných tvorech," a pak ještě dodal s nesmírnou vážností: ,,které existují." Urovnal si kravatu a odešel ze třídy. Jakmile za sebou zabouchl dveře, dostali jsme záchvat smíchu. Skoro celá třída se smíchem válela po zemi. ,,Prej "Které existují"!" Napodoboval Dave učitelův hlas. Ostatní se ještě více rozesmáli a drželi se za břicha, která se jim tím neustálým smíchem chvěla. Po pár chvilkách ten smích ustal.
Na obědě jseme zase zabrali s partou jeden stůl. Pak jsme všichni přinesli teplou hrachovou polévku. Všichni jsme si jí vychutnávali, lžičku po lžičce. Byla vážně dobrá.
Po minutce jsme měli snězenou polévku a šli si pro svíčkovou. Tu jsme snědli celou a kluci málem vylízali talíře. Po dlouhé době byl dezert. Všichni jsme se tedy drali k okénku, ze kterého nám podávali jídlo. Každý si odnesl malý talířek a na něm krásného skořicového a skořicovým cukrem posypaného šnečka. Všichni ho snědli a na tácku nenechali ani semínko cukru.
Když jsme šli domů, všichni jsme si pískali nebo broukali svojí oblíbenou písničku. Bylo nám veselo. Ale nevěděli jsme, že to "nejlepší" teprve přijde, a že takhle nebudeme veselí pořád...